Když půjdeš po Trojský lávce směrem od Stromovky a podíváš se vpravo, tak něco uvidíš. —
Mít přátele a starat se o vzájemný vztahy je důležitý, v týhle době dvojnásob. Když bylo koncem roku 2020 jasný, že žádný vánoční zázrak neproběhne, koronavirus se jen tak nevypaří a o tradičním svátečním večírku s partou si můžu nechat leda zdát, přispěchala jsem s náhradním plánem v mezích bezpečnostních opatření a vymyslela procházku. Konkrétní trasu naplánoval kamarád Richard, kterej je opravdu všude zdejší – všechno procoural, zná neskutečný zákoutí a kamkoliv se vrtne, tam ho mají rádi. Aby taky ne. Richard je super.
Sešli jsme se u Bulovky a Richard, též zvaný Ríša, zavelel směr kamsi bokem do houštin. Rychle se ukázalo, že je to jenom kratší způsob, jak se vzdálit rušný silnici a dostat se do zarostlých míst, který už skoro nevypadají jako Praha, abychom se za chvíli zase vynořili mezi barevnýma panelákama u Kobylis, prošli kolem Drákulova aka administrativní budovy Jovana Jovanoviče z roku 1974, kterou renovace v roce 2017, dámy prominou, úplně dokurvila a zapadli do postranní uličky, která nás dovedla až na Havránku. Banda duševních výrostků měla lehkej krok ze vší radosti, že se po dlouchých měsících izolace zase jednou vidí. Sentiment příjemnýho odpoledne jsme na vyhlídce zvěčnili skupinovou fotografií a vydali se z kopce dolů do Troji. Minuli jsme krásnou, ale schovanou brutalistní vilu Věry Chytilový od Emila Přikryla, do který bych někdy fakt ráda aspoň na chvíli vlezla, a vylezli u Trojský lávky.
„Tady uděláme odbočku na zastávku, kde nabereme holky, a budeme pokračovat do Stromovky,“ zavelel Ríša. Tak jsme to u potravin před lávkou stočili doleva.
„Hele, Káčo, ty bys to mohla vědět… Není tady náhodou ten opuštěnej hotel nebo tak něco?“ obrátil se na mě Ondra asi po 100 metrech a rukou máchal někam doprava, kde jsem ale viděla jen stromy a za nima tušila nějakou zástavbu.
„Ty jo, těžko říct takhle z hlavy…,“ zamumlala jsem já, ale začalo mi to šrotovat. Zaostřila jsem a mezi stromama jsem zahlídla kousek něčeho, co mi něco připomnělo. Bez dalšího komentáře jsem čapla Jiřího a od skupiny se odpojila. Rychlým krokem jsme skoro proběhli kolem zarostlýho prostoru, když se před náma otevřelo prostorný náměstí a kolem něj se vynořilo něco, o čem jsem sice tušila, že se vynoří, ale fakt mě nenapadlo, jak moc to na mě zapůsobí. Byl jasnej podvečer, pomalu se stmívalo a na čistě modrým, postupně tmavnoucím nebi vylezl srpek měsíce.
Jedno z našich prvních rande s Jiřím byla procházka ve Stromovce. Ještě jsme se tolik neznali a já vyjádřila přání, že bych se šla někam vyvětrat, a že jsem si vždycky chtěla Stromovku prochodit večer, ale sama se tam po tmě trochu bojím. Postupně jsme se dostali právě až k Trojský lávce a došli akorát do její půlky. Chvíli jsem koukali do vody, chvíli na sebe, a protože jsem ten typ, kterej hodně mluví, když je nervózní, začala jsem, no, mluvit. Vyprávěla jsem mu, jak jsem na stejným místě stála nedávno časně z rána a hrozně dlouho pozorovala, jak hned pod lávkou u břehu zrovna kotvila loď. Pak jsem mu popisovala, proč mám ráda trojskou botanickou zahradu a proč mám nevyrovnanej vztah k zoo.
„No a támhle,“ máchla jsem čelem k Troje směrem doprava, „tam jsem si nedávno všimla, že jsou nějaký divný klece,“ řekla jsem.
„Jaký klece?“
„No to právě nevim! Nevim, jestli je to nějaká fabrika nebo sklad… Ale je to prostě blok baráků, na kterejch jsou takový mříže,“ sypal se ze mě brilantní popis výjevu, který mi vytanul na mysli, „tak bychom někdy mohli dojít až tam a podívat se, co to je, mrk mrk.“ Výborně, Kateřino, smooth as fuck.
Tak – teď vezměte historku o prvním rande s Jiřím a příběh o vánoční procházce s partou a spojte ruce dohromady.
„Ty jo, dívej, co to je?“ vydechovala jsem jako blbeček, stojíc uprostřed diplomatický čtvrti Jana Bočana. Ne, že bych nevěděla, kdo byl Jan Bočan, ale tenhle jeho komplex mi nějak unikl, i když – když jsem si pak doma hledala, co to vlastně je za domy, bylo pro mě dost nepochopitelný, jak mi to mohlo proklouznout.
Jan Bočan byl jeden z nejuznávanějších českých architektů 20. století. Kromě pracovitosti a zjevnýho talentu měl taky štěstí na načasování – k pořádným příležitostem a spoluprácím s významnými kolegy, z nichž pro Bočanovu kariéru i styl byla nejdůležitější ta s Janem Šrámkem, se dostal v uvolněných šedesátkách. I díky tomu stojí spousta jeho domů nejen u nás, ale taky za hranicema, třeba v Londýně nebo v Tbilisi. A v Londýně taky v roce 1971 dostal cenu od Unie britských architektů. Fun fact: Mimo jinýho je rovněž otcem Mahuleny Bočanový. Diplomatickou čtvrť v Troji začal Bočan vymýšlet v 80. letech. Na urbanistický studii k projektu pracoval se Zdeňkem Rothbauerem, ale nakonec ji dokončil sám. Bylo to ryze jeho dítě.
Původním smyslem a účelem komplexu bylo vystavět v Praze místo, kde by vznikly luxusní byty pro nejrůznější zahraniční velvyslance v ČSSR. Impulz k tomu dal projekt na světovou zahradní výstavu. Spolu s ním se jednak začalo předpokládat vytvoření bloku budov s vyšším standardem bydlení v Troji a jednak se tehdy československá vláda zavázala vybudovat určitý počet rezidencí pro diplomacii. Realizace Bočanova díla začala v roce 1989, pak ale přišla revoluce a zásadní změna nejen politických poměrů, což práce výrazně zbrzdilo. Areál s 50 byty byl nakonec dokončen až v roce 1995 – a pro velkolepou diplomatickou čtvrť najednou nebylo využití.
Když se na ty domy podíváte i jen laickým okem, je vám jasný, že něco podobnýho jste, určitě v Praze, ještě neviděli. Bočan postavil naprosto jedinečný budovy, který v sobě mají trochu z jeho osobního stylu, trochu z brutalismu, a, jak kdysi správně nadefinoval profesor Švácha, trochu z neorealismu i neofunkcionalismu. To, jak vypadají dnes, ale není jejich původní podoba, ačkoliv to podstatný z ní se díky bohu zachovalo. Zatím.
Bočanův komplex strašně dlouho ležel ladem a chátral. Diplomati v něm bydlet nechtěli a normální lidi taky moc ne; kamarád Jonáš mi vyprávěl, že když je vystěhovali z domu na Václavským náměstí, nabízeli jim náhradu právě tady. „Máma tam ale nechtěla. Řekla jenom: ‚Moc voken, moc skla. To nebudu furt umejvat‘.“ Rozumim. A tak ani stát nechtěl dál platit provoz nevyužitýho areálu, obzvlášť poté, co do něj po povodních v roce 2002 musel narvat 40 milionů, aby nespadl. A tak ho v roce 2009 nabídl k prodeji a o tři roky později skutečně předal do soukromých rukou. Potom tu proběhla rekonstrukce a tzv. revitalizace s cílem vytvořit fancy bytečky pro fancy lidičky. To byl přece původní záměr a do toho, jak bydlení v Troji vypadá dneska, to vlastně skvěle zapadá. Musím se přiznat, že jsem se ztratila v hledání informací o tom, jestli to v současný podobě už zůstane, nebo zda společnost, která Bočanovy domy nyní vlastní, hodlá do originálního rázu staveb zasahovat ještě víc. Budu tiše doufat, že to první.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.