V noci to radši obejdeš, ve dne se tam natáčí reklamy a seriály. Co je to? —
Některý stanice pražskýho metra jsou tak klidný a nenápadný, že ten, kdo na nich denně nevystupuje, skoro ani neví, že existují. A jiný jsou zase proslulý i u mimopražských. Že na schodech na Florenci běžně narazíš na smahy s buchnou ještě v žíle, na Andělu se neprodereš, aniž by z tebe aspoň desetkrát někdo netahal drobný a na Palmovce musíš hlavně po setmění chytit spoj akorát včas, protože jakýkoliv čekání je nebezpečný, to se tak nějak všeobecně ví. Mezi takhle známý místa podzemky patří i Vltavská.
Vltavská se začala stavět v roce 1978 podle návrhu Vladimíra Uhlíře a Jaroslava Navrátila. Trvalo to šest let a stálo 198 milionů Kčs. Až do roku 2004 to byla vůbec nejhlubší stanice metra C. Během konstrukce se tam lidi mohli chodit dívat a obdivovat ten zázrak moderní doby. Během povodní v roce 2002 byla nejvíc postiženou stanicí podzemky, protože tam voda zatekla vrchem, z vestibulu.
Problém Vltavský je v tom, že se kolem ní poflakují opravdu různorodý existence, což by zas tak nevadilo; jenže zrovna tady jsou poměrně kontaktní. Já se nad nikým nevofrňuju, ale jsou chvíle, kdy je dotěrnej ožrala nebo třeba jenom zmatenej podivín prostě nepříjemnej. A možná je to jen můj dojem, protože zrovna na Vltavský jsem takových chvílí už zažila víc, než je mi milý. Každopádně je to důvod, proč jsem si ještě nikdy pořádně neprošla ty smradlavý, přesto okouzlující spletitý podchody, nadchody a chodby, co vedou všude okolo a pod magistrálou.
Na druhou stranu, kdyby Vltavská nevypadala tak, jak vypadá, asi by tak dobře neposloužila tvůrcům seriálu My děti ze stanice Zoo. Taky se tu před několika lety točila reklama na iPhone — Apple si kromě Vltavský vybral taky Strahov nebo tehdy ještě stojící Transgas (slzička zamáčknuta), tedy architektonický skvosty svý doby. Nejen to dokazuje, že tahle zastávka opravdu má punc obdivuhodnýho brutalismu a jedinečný kouzlo.
Ačkoliv vestibul Vltavský je i díky velkým oknům a kruhovýmu průzoru hned vedle vchodu půvabnej, skutečnou místní ozdobou je fontána s plastikami Faun a Vltava, která stojí trochu skrytá pohledu v každodenním shonu. Keramickou fontánu, která měří osm metrů, kromě bazénků tvoří dvě sochy; mytologická bytost a dívka symbolicky ztělesňující pražskou řeku. Přímo pro potřeby stanice metra ji v polovině 80. let navrhli Olga a Miroslav Hudečkovi.
Fontána může působit zapadle i proto, že nestojí jen tak v prostoru; je zakomponovaná do zdi se schodištěm, která příčně utíná svah a vytváří piazzettu vedle vstupu do stanice metra. Faun a Vltava váží čtyři tuny. Vypálit sochy, převézt je a nainstalovat zabralo několik měsíců. Nakonec Hudečkovi svůj výtvor odhalili v roce 1984 a o dva roky později do něj město pustilo i vodu. Bylo to jistě dechberoucí; díky speciální konstrukci vytváří protékající voda takový zvukový efekty, že to zní, jako by sedící Faun na vršku fontány skutečně hrál na flétnu, kterou drží v rukou.
Dílo manželů Hudečkových vesele zpívalo až do povodní v roce 2002. Tehdy byla fontána vyřazena z provozu, ostatně jako celá stanice metra, a zůstala zticha až do roku 2019, kdy se po celkový rekonstrukci zase vrátila k životu. Jako většina fontán ale funguje jenom v letních měsících; já ji fotila v zimě 2021 a navíc pod sněhem, takže smůlka, takříkajíc. Ale zase jsem měla klid a mohla si ji pořádně prohlédnout bez davů slepě spěchajících nebo omámeně se motajících lidí. Až bude zase teplo, fontána se pravděpodobně znovu rozezní. Zároveň ale spolu se sluníčkem její okolí obsadí právě ty existence, kvůli kterým se člověk na Vltavský nikdy moc dlouho nezdrží. To si holt nevybereš.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.