Ve Vršovicích by chtěl žít každý. Kromě mě teda. –
Když jsem byla malá a máma chtěla jít takzvaně do města, tím městem často myslela Vršovice. Nikdy jsem to nezpochybňovala, i když Vršovice zcela prokazatelně nejsou centrem dění – ani teď, když tam stojí obří obchoďák a funguje už téměř legendární centrum kulturně založeného pražského dorostu Krymská, tím spíš ne před dvaceti lety. Na druhou stranu, máma to tam znala, protože pracovala v Chemapolu, který sídlil v tom duhovým domě v Kodaňský ulici. Fasáda je nová, původní dům od Zdeny Novákový a Dagmar Šestákový z přelomu 60. a 70. let. Navíc; když žijete hned nad Nuslema, přesně uprostřed pomyslnýho trojúhelníku Pankrác – Pražák – Synkáč, kde je všehovšudy jedna sámoška a jedna hospoda, i takový Vršovický náměstí skutečně je nejbližším místem, kam vyrazit něco sehnat.
Právě Vršovický náměstí si díky tomu pamatuju ještě před jeho slavnou revitalizací, i když jenom velmi matně. Ostatně jako celý Vršovice. V Café v lese jsem byla dohromady pětkrát, v kině Pilotů sedmkrát, a to bych navíc klidně ještě uznala jako Vinohrady. Na koupaliště na Slávii nechodím, protože obecně zrovna nefandím tomu dobrovolně lízt do chlorem napuštěný vany s půlkou Prahy. Z těch dětských výletů mi ulpěly spíš takový obrazy; malej kostelík uprostřed činžáků, o kterým dnes vím, že je to kostel sv. Mikuláše. Gočárův konstruktivistickej kostel sv. Václava, kterej jsem coby dcera historika se zálibou v gotický architektuře dlouho ostentativně ignorovala jako hnus.
Výlohu galanterie, kde byly halabala rozvěšený vybledlý látky a papírový dekorace, kvůli kterýžto prodejně jsme tam s mámou speciálně jely, já čekala venku a říkala si, že to je hrozně starý a vůbec celý hrozně strašidelný a jestli v týhle části města žijou jen starý lidi. Měla jsem dřív takovou představu, že ve starých domech žijou jen starý lidi, ale takový ještě trochu jiný než třeba moje vlastní babičky. Scvrklí a s šedou kůží, skoro bez vlasů, shrbení a mlčky se ploužící… Asi by se dali popsat jako živoucí duchové a pro moji dětskou mysl byli ekvivalentem těch nejhorších příšer. Možná to souvisí s tím, že se mi dlouhý roky zdávaly noční můry, ve kterých jako ztělesnění hrůzy figurovala taková oslizlá stařena s červenýma očima. Bůh ví.
Ta oprava Vršovickýho náměstí každopádně udělala službu celý čtvrti. Už před pár lety jsem zaregistrovala, že spousta mých známých se ze single života na Vinohradech nebo Letný přesouvá právě do Vršovic hledat poklidný párový soužití. I my s Jiřím jsme tam koukali, ale pak jsme se shodli, že je to na nás klidný až moc. Mně navíc došlo, že na místě, který se mi tam líbí vlastně nejvíc, bych reálně asi bydlet nechtěla. Na Vlastě.
Sídliště Vlasta z jedný strany lemují koleje vlaku a z druhý koleje tramvaje. Rozprostírá se mezi Vršovickou, Moskevskou a Kirgizskou ulicí, jeho součástí je budova MÚ Prahy 10 a na jednom konci ho symbolicky uzavírá legendární, leč rozpadající se KD Eden. Ten v roce 1980 město postavilo podle návrhu Hany a Dalibora Peškových a skutečně funkční vydržel 20 let. Od začátku tisíciletí se město přetahovalo se soukromým nájemcem o peníze, načež byl neplatič odejit a od roku 2007 železobetonová konstrukce s nádherným pláštěm ze skleněných panelů zeje prázdnotou a chátrá.
To sklo mě na něm fascinuje nejvíc. Když jsem to tam byla fotit, bylo počasí, který nemám moc ráda; pod mrakem a jasně bílý světlo. Bála jsem se, že fotky tmavýho baráku bez zajímavýho světla a na černobílej film budou o ničem, ale nakonec jsou skvělý a právě to sklo na nich výtečně vyniká.
Samotná Vlasta je o něco starší než KD Eden. Na konci 19. století tu vyrostly kasárny, který se ale postupně bouraly, a tak se vytvořil volný prostor. Když pak bylo v roce 1968 nutný někde ubytovat sovětský vojáky, volba padla, zřejmě v souvislosti s přilehlým vojenským prostorem, na Milovice. Jenže nejdřív bylo potřeba někam odstěhovat ty, kdo už v Milovicích žili. Bylo jich asi tři a půl tisíce. A tak mezi lety 1970 a 1972 bleskovou rychlostí ve Vršovicích naproti Koh-i-nooru vyrostla právě Vlasta, a to i se stejnojmennou velkoprodejnou potravin.
Moje výprava na Vlastu byla po dlouhý době první bez Jiřího. Vlastně to možná byla úplně první takhle konkrétně cílená bez něj. Nebylo to nic moc, protože tam nebyl nikdo, před kým bych skrze načtený informace o starých barácích mohla dělat chytrou. Do toho hnusnýho počasí začalo ještě pršet, byla strašná zima a tvrdě jsem podcenila výběr hudby. A z oken v nižších patrech na mě vykukovali nedůvěřiví rezidenti. Všechno se to prostě sešlo tak nějak blbě. Mohla jsem se otočit, odjet a vrátit se jindy, jenže Vlasta je prostě krásná. Musela jsem to těma zmrzlejma prstama nacvakat, záměrně na telefon, protože jedna z věcí, co se mi na Vlastě z nějakýho důvodu líbí, jsou i ty šílený barvy už tak typický pro opravený a zateplený paneláky; růžovo-meruňková, jasně zelená, nebesky modrá…
Obecně ale moc nechápu, proč to lidi těm baráčkům dělaj. Mám takovou teorii, že ti, kdo opravdu žijí v panelácích, nesdílejí nadšení nás, rozmazlenejch cihlákovejch odchovanců, co králíkárny chodíme jen obdivně očumovat zvenčí. Chtějí si tu původně šedou krabici s nízkýma stropama udělat co nejhezčí, k čemuž jim zřejmě pomáhá barva. Ale zase – bůh ví. Je tady nějaký panelákový rezident, který by mohl poskytnout erudovanější vhled?
Domy na Vlastě stojí po čtyřech v blocích v krátkých řadách za sebou a díky podlouhlý budově MÚ tak tvoří semknutý celek, kterým se dá plynule projít jen pomocí podchodů a nadchodů. Je to dokonale samostaný svět, v čemž je z velký části původ kouzla toho místa. Mezi panelákama tam tak vznikají středně velký dvorky, kde jsou zbytky hřišť a sochy od Vendelína Zdrůbeckýho; bezkonkurenčně nejlepší z nich je Chlapec s modelem letadla.
Když jsem tudy procházela, na jednom z těch dvorků zrovna zevlila banda výrostků. Na druhým si hráli menší kluci. Jasně, čuměli u toho do telefonu, ale jeden měl s sebou koloběžku. Kdyby tam tak ještě nějaká domovnice věšela prádlo na šňůru nataženou mezi venkovníma kovovýma konstrukcema, bylo by to dokonalý.
Vlastu i KD Eden má mimochodem krásně nafocený třeba Renáta z Lesk a bída, doporučuju!
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.