Pobočka banky ve Štefánikově ulici a přilehlý bytový domy očima místního rezidenta. —
Moje cestování po Praze nabralo nečekaný směr, když jsem se po necelým roce na Letný rozhodla vrátit na Smíchov. Přirostlo mi to tu k srdci a do domu, který jsme si s Jiřím vybrali, jsem se okamžitě zamilovala. Ještě, než jsme stihli vybalit všechny krabice, domluvila jsem si procházku s kamarádkou Karolinou, se kterou rády objevujeme neznámý zákoutí. „Pojď se mnou prolézt hood,“ vyzvala jsem ji. Po cestě na místo srazu jsem se rozhodla nafotit i Pragerovy domy a přilehlou pobočku banky ve Štefánikově ulici, který se mezi Pražákama přezdívá Bunkr. Že mě ta rychlá zastávka dovede k naprosto báječnýmu setkání a zevrubný prohlídce těch staveb doslova od sklepa až na střechu, to by mě ani ve snu nenapadlo.
Stála jsem s foťákem, na uších sluchátka, respirátor v kapse, protože kolem nikdo, když jsem zmerčila staršího pána, naopak s nasazeným respirátorem, jak se zastavil kousek ode mě… A kouká.
„Ten mi bude chtít určitě vynadat, že nemám roušku,“ proběhlo mi hlavou a kousek jsem poodešla. Jenže pán se dal taky do pohybu. A vyrazil přímo za mnou.
„Dobrý den, co si přejete?“ řekla jsem mírně otráveně.
„Já se chci jenom zeptat, z čeho pramení váš zájem o tyhle budovy,“ on na to.
„No,“ povídám zaujatě, „já fotím architekturu a tyhle domy stavěl Karel Prager.“
Nakonec se ukázalo, že se ten pán jmenuje Josef Gráfek a je nejen místní rezident, ale taky někdejší ředitel pobočky banky vedle. Začal jí šéfovat hned v roce 1992, kdy byla uvedena do provozu, a z tý pozice se tak částečně podílel i na dokončovacích pracích.
„Tyhle domy zná málokdo tak jako já,“ poznamenal, když jsme se loučili, s poznámkou, že kdybych něco potřebovala vědět, ať na něj někdy klidně zazvoním. Tak jsem zazvonila.
Nejprv jsme se vydali přes bytový domy dolů do garáží. Vedou tři patra pod zem. Ty prostory jsou sdílený s pobočkou banky a nachází se přesně pod prostranstvím, na kterým Pragerovy domy stojí, takže je to tam vlastně „dutý“. Jeden dům, ten vyšší, má 24 bytových jednotek, ten druhý, nižší, jen 12 bytů a k tomu dva nebytové prostory. Pan Gráfek hned na začátku naší procházky vzpomínal, že tam bývalo kadeřnictví a květinářství, pak obchody s oblečením. Dnes je tam kavárna a kancelář notářky Procházkové, která dříve asistovala u tahání Sportky, což je příjemný fun fact jako bonus. Na fasádu domů se nedá sáhnout; nejen proto, že jsou v památkový zóně, ale zároveň by dnes ani nebylo možný sehnat patřičné komponenty. V domě, kde bydlí Gráfek, je taky kočárkárna, nahoře prádelna, sušárna a dokonce i žehlírna – neplatila se tam totiž daň, takže se mohlo „plýtvat prostorem“.
Byt v tomhle domě má dnes hodnotu asi 11 milionů korun. Josef Gráfek k němu přišel díky pozici v bance, která svým zaměstnancům nabídla bytů celkem šest. I když se mu zpočátku nechtělo spoléhat v otázce bydlení na zaměstnavatele, nakonec kývnul a po privatizaci bytovýho fondu na konci 90. let se mu podařilo byt koupit.
Kde se celý Pragerův projekt ve Štefánikově vlastně vzal? Tady bych si dovolila citovat z materiálů, který mi pan Gráfek po našem setkání poskytl: „Jak předmětné bytové objekty, tak i budova pobočky Komerční banky se začaly stavět přibližně po roce 1979 v souvislosti s výstavbou trasy B pražského metra jako vyvolaná investice za původní budovu pobočky Státní banky československé určené k demolici. Realizace se vlekla, jak to bylo v těch dobách obvyklé, až přišel rok 1989 a následné rozdělení Státní banky československé. Na základě složitých jednání připadla budova pobočky banky Komerční bance a bytové objekty do spoluvlastnictví Komerční banky a České národní banky, resp. tehdy ještě SBČS. K dokončení budovy banky a bytových objektů a následné kolaudaci došlo v roce 1992.“
Stáli jsme zrovna před vchodem do banky, když mi Gráfek o tom otevření vyprávěl. Byla to prý velká sláva, která proběhla 16. března 1992 za účasti třeba Dagmar tehdy ještě Veškrnový a Miroslava Horníčka. Slavný knihkupec Vráťa Ebr, který měl v jednom z nebytových prostorů v domě krám, pomohl zorganizovat skoro až kabaretní show s komedianty v maskách. „Dokonce požádal kamarádku z Barrandova, aby se namaskovala a převlékla za Skrblíka,“ vyprávěl Gráfek s tím, že akci podpořil i Smíchovský pivovar, takže tam pivo teklo proudem a ještě k tomu zadarmo, tudíž před bankou skoro nebylo k hnutí.
Pobočka Komerční banky je uvnitř dneska už dost upravená a zrekonstruovaná – týká se to hlavně osvětleného stropu ve vstupní hale. Část klasických úřednických okének tamtéž byla vybourána a na jejich místě vznikl open space s moderními přepážkami. V těch prostorech je mimochodem umístěna nástěnná plastika od Olbrama Zoubka. Normálně bych si tam asi musela dohodnout falešnou schůzku, ale s bývalým ředitelem po boku je to hned jiná, a tak nás na toho Zoubka nechali i nakouknout. Banka je vybavena několika uměleckými díly; na chodbě u výtahu tam visí dva obrazy od Valeny, abstraktní tapisérie a v zasedací místnosti je velká nástěnná grafika. Aniž bychom zdolávali nějaký bariéry, obcházeli výslovné zákazy nebo žádali o svolení zaměstnanců banky, všude jsme se dostali a budovu si pořádně prolezli. Až při nahlédnutí do kanceláře ředitelky jednoho z odborů – do místnosti, kde dřív seděl pan Gráfek – jsme se nejdřív dovolili asistentek a já musela schovat foťák.
Byla by ale škoda neukázat vám tu zmiňovanou zasedačku. Pan Gráfek vzpomínal, že se právě tam se dělávaly vernisáže. Při pohledu na místní výbavu mi ještě prozradil, že se jedná o původní nábytek. Úzké malé stolky jsou variabilní, dají se navzájem poskládat do jakýhokoliv útvaru. Co je taky původní, to jsou hodiny a dřevěné obložení, které ukrývá osobní skříňky a další úložný prostory.
„Sem jsme dávali hlavně papíry, stohy papírů. Když jsme se sem nastěhovali, stěžovali jsme si v Pragerově ateliéru, že je skrze zdi všechno slyšet. ‚A máte tam papíry?‘ zeptali se nás. ‚Ještě ne,‘ řekli jsem my na to. ‚Dejte tam papíry, a pak nebude slyšet nic,‘ odpověděli zase od Pragera,“ líčil Gráfek. Stejným způsobem jsou totiž řešený i stěny v jednotlivých kancelářích a na chodbách banky.
Při odchodu mě pan Gráfek upozornil ještě na to, že původně bylo v interiéru hlavní haly pobočky – která se mimochodem na ochozu v prvním patře stále chlubí originálními křesly a skleněnými stolky – víc černý. Když si ale bankéři posteskli u Pragera, že to tam vypadá jako v krematoriu, dostalo se jim vysvětlení, že záměrem bylo, aby banka vypadala důstojněji. Tmavý prý býval i nábytek, který byl dovezen ze Slovenska. Mně ta představa přišla úžasná, jenže mně taky okamžitě naskočilo ministerstvo kouzel z Harryho Pottera. Uznávám, že pracovat každý den v obležení černých masivů může být mírně depresivní.
Celou asi dvouhodinovou prohlídku jsme zakončili na střeše jedný z bytovek, kde jsme si povídali o Smíchově, výhledu na Petřín, focení na analog ve 21. století i o škole, která je hned vedle Pragerových domů. „Když byla naše dcera ještě malá, tak tam na ni občas dělaly děti z oken opičky,“ svěřil se pan Gráfek, zatímco jsem se snažila vymyslet, z jakýho úhlu domy ze střechy zachytit. Nakonec se jako nejlepší fotka ukázal být snímek prostranství mezi domy – přesně toho, pod kterým leží garáže. Tentokrát ale za cennější výstup než moje obrázky považuju jedinečný povídání, ke kterýmu mě dovedla úplná náhoda a taky to, že lidé jsou navzdory všemu přeci jen hodní.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.