Série HOOD: Mirek ve Vysočanech

S Mirínem z Palmovky přes Balabenku na víno k divadlu Gong. —

_{Mirek na autobusovým nádraží na Palmovce./
Chinon GS-9 a Kodak Portra 800}

*_{Tady dostával sladký úplatky, když nechtěl k babičce do Letňan./ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800}*

Když jsem hledala tváře do série HOOD, Mirka, kterýmu ale všichni říkáme Mirín, jsem oslovila mezi prvníma. Jednak jsem ho chtěla po delší pauze vidět a jednak mě lákala představa prolízt Vysočany, který skoro vůbec neznám. Mirek žil kousek za Balabenkou, nedaleko divadla Gong, od tří do 34 let, takže jako průvodce je na to naprosto ideální. Teď bydlí u Malýho Berlína, ale do Vysočan se pravidelně vrací na návštěvy za rodičema.

Začali jsme na Palmovce, dopravním uzlu s nevalnou pověstí. Kdo to tam nezná, právem tam po setmění může být malinko nervózní, ale když tam vyrůstáte, je to pro vás sice mírně špinavý, ale pořád centrum dění. „My jsme tomu tady říkali ‚území čenýho buvola‘. Vždycky tu byly nonstopáče a herny, kde lidi vysedávali třeba i s dětma a klidně i přes den. Ale tak děsivý, jak se říká, mi to tu nikdy nepřišlo,“ odstartoval povídání o rodný čtvrti Mirín.

„Pro mě jsou Vysočany spjatý s mojí nejlepší kamarádkou Ivetou, kterou znám vlastně celej život,“ vyprávěl mi, zatímco jsme štelovala foťák před synagogou. S Ivetou bydleli vždycky kousek od sebe, nějaký čas dokonce přímo naproti sobě, takže si koukali do oken. Když se měli sejít, stačilo, aby jeden mávnul na druhýho, a to bylo znamení, že se má zvednout a dovalit. Tancovat chodili do disco baru Blue Point, který býval právě kousek od Divadla pod Palmovkou. „Nosili jsme šílený modely, Iveta určitě měla něco s hadím vzorem, to si pamatuju. Tančili jsme na Ledeckýho a taky jsme tam zjistili, že jablíčko a vinnej střik opravdu není dobrá kombinace.“ To je velmi cenný zjištění pro život, jen co je pravda!

Prvních pár fotek jsem cvakla hned na autobusovým nádraží na Palmovce přes stánkem, který si Mirek pamatuje ještě z dětství. Z autobusáku jezdívali s bráchou Ondřejem do Letňan za prarodičema. A jako asi každej rodinnej výlet, i tohle mělo někdy za následek hádky a otrávený děti, kterým se nikam nechtělo, a tak bylo nutný uplatit je něčím dobrým právě z toho kiosku, co už je dneska nefunkční.

*_{Jako – scéna to byla krásná, bohužel totálně tmavá./ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800}*

Prošli jsme zadem – ono to asi není zadem, když tam jezdí tramvaje, ale mně to vždycky přišlo tak nějak zadem – na Balabenku. „A zde pozor, Stošedesátjednička, legendární bordel!“ ukázal mi Mirek Night Club 161, vyhlášenej podnik pro dospělý. Už je taky dávno zavřenej, nicméně před ním seděla skupina lidí. Je to proto, že hned vedle už roky funguje metalovej klub Error, kterej je v jistých kruzích neméně proslulej. Mirín se tu zastavil, aby si zapálil, tak jsem ho vyfotila pod mostem a před drahým stříbrném autem. U bordelu to ani jinak nešlo.

Minuli jsme „kulaťák“ – rohovej dům s večerkou, kterýmu se tak říká proto, že je, no, kulatej. Mirek mi u toho vylíčil, jak se nechal „okrást“ – nachytat spolužákem v naivní touze být druhý dítě ve třídě, který mohlo mít vlastní mobil. Základku, odkud z prvního patra házeli po kolemjdoucích zbytky svačin, mi taky ukázal. Za školou jsme to zatočili k panelákový zástavbě, která tu vyrostla relativně nedávno, až v devadesátkách. Tématicky k tomu jsme pohovořili o odporným umakartovým smradu a šli dál.

_{Mirín mezi vysočanskými paneláky./
Chinon GS-9 a Kodak Portra 800}

„A tahle čína tu je taky, co pamatuju. Chodím sem dodneška, když jedu k rodičům. Ona je totiž tak zásadní, protože hned tady,“ ukázal Mirek na dům vedle, „bydlela Iveta.“ Stáli jsme kousek od zastávky tramvaje Divadlo Gong, ale Gong jsme v tu chvíli ještě nechali Gongem. V těch místech už je mi to totiž trochu povědomí. Abyste rozuměli; jak jsme se později ten večer dopočítali, s Mirkem se kamarádíme osm, spíš možná už devět let. A když jsme se seznámili, ve Vysočanech ještě bydlel.

Jeho útulný hnízdo přímo naproti hotelu Carol, kde Mirín dlouhý roky pracoval, zažilo nejden narozeninovej večírek, after party i after-after party, na což si velmi dobře vzpomíná většina těch, kdo se jich zúčastnili. Fotek z Mirkova (ex)výtahu, na kterých víc či míň pod vlivem pózuje celá stará parta, máme mraky, stejně tak ale i z Carolu. „Já mám někde schovanou sadu fotek v zrcadle, který visí v chodbě naproti hotelový kuchyni, kde jsem s kamarádama a jejich partnerama,“ vzpomínal Mirín na to, jak jsme za ním chodili popíjet na bar, zatímco trčel v práci. Opravdu zlatý časy!

_{Kuře podivuhodné chuti./
Chinon GS-9 a Kodak Portra 800}

„Ještě ti musím ukázat zeď!“ vzpomněl si najednou Mirek. Ok, to jsem zvaděvá, co to bude za spešl zeď, říkala jsem si já, ale pochopila jsem vzápětí. „Hospoda U Zdi je základ! Panáky za třicet mají doteď a já velmi doufám, že si jich tu brzo pár dáme – pořád fungujou, už jsem to zjišťoval!“ smál se Mirín před zavřenou zahrádkou podniku, kam teda zcela očividně musíme brzo zajít. Mezi moderníma bytovkama působí hospůdka s malou zahrádkou obehnanou dřevěným plotem trochu jak z jinýho světa, ale o to je to lákavější, no ne?

Máme za sebou asi hodinu a půl courání, tak jsem zavelela směr divadlo Gong s tím, že tam ještě něco cvaknu a pak si dáme víno. Kulturní centrum Gong postavili v polovině 50. let podle návrhu Miroslava Hlaváčka a v roce 2009 prošla celá stavba rekonstrukcí. To mě ale výjimečně moc nezajímá – spoň ne tolik, jako když mi Mirek líčil, že dostal svoji první divadelní roli v životě; hrál malou muchomůrku. S tím jsme si řekli, že to byla skutečně příjemná procházka, ale už asi dobrý. Zasedli jsme na divadelní schody, kde jsme nakonec ztvrdli skoro až do půlnoci. První opravdu teplá noc roku, korona na ústupu, tak proč ne, viď. Příjemnej večer.

Sdílejte: