S Bárou a Sárou po Miladě nahoru na Letnou a zase zpátky dolů. —
Co je to vlastně Letná? Na tom se stoprocentně neshodnou ani nejstarší a nejzasloužilejší členové legendární Letenský party. Podle mě, rodilý Pražačky, je to všechno zhruba od půlky Milady až ke Spartě včetně sadů a Stalina. Když jsem rodičům řekla, že se stěhuju hned vedle AVU, tedy „na Letnou“, můj táta, původem Pardubičák, se mi vysmál, že to je přece „dole v Holešovicích“. Nevím teda, co je pak podle něj Dělnická a novostavby u řeky, protože o označení Mokřad podle mě v životě nemohl slyšet. Každopádně, ať už je to jakkoliv, Bára má Letnou obšancovanou celou a pro mě je s touhle čtvrtí svázaná pevněji než balkón Tomáše Třeštíka.
Bára, který všichni říkáme Báseň, bydlí v krásným bytě s růžovým záchodem a výhledem na kostel sv. Antonína na Strossmayerově náměstí. V Haškově provozuje spolu s mámou ne jeden, ale hned dva sekáče. Malé černé totiž mají dámskou pobočku na jedný a pánskou pobočku na druhý straně ulice. Samosebou doporučuju navštívit obojí. Pamatuju si, když to holky dávaly dohromady vlastníma silama, a to doslova od podlahy. Každý z naší party přiložil ruku k dílu a výměnou za to jsme si do životů připsali několik nezapomenutelných sedánků.
Neznám nikoho, kdo by měl Letnou tolik rád, i když z ní původně nepochází. Proto jsem Báseň do série chtěla, i když z konceptu HOODu trochu vybočuje, a to i tím, že během dvouhodinový procházky jsme vlastně vůbec neprobíraly Letnou. Viděly jsme se po víc než půl roce, který pro nás obě znamenal dost zásadní životní změny. Pro Báru kromě jinýho taky novýho čtyřnohýho parťáka.
„Původně jsem ji měla mít jen dočasně, ale už to vypadá, že mi zůstane. Je zlatá, ale pomalu na ní, nesnáší ženský,“ představila mi Bára fenku Sáru, která na mě hleděla skutečně trochu nedůvěřivě. Já jsem kočičí člověk každým coulem, vlastně ani nevím, jak se na psy správně volá a mluví, ale nakonec jsme se navzájem zvládly pomyslně očuchat. Jsem ráda, že Bára Sáru adoptovala, ona je totiž zase člověk psí. Když jsme se seznámily, patřila k ní Kora, též zvaná Korála, miláček a opravdu neuvěřitelnej mazel, zároveň dost možná jedinej pes, kterej mi kdy byl vyloženě přijemnej.
Vyrazily jsme těsně po setmění, přešly téměř prázdný Stross a prošly Miladou kolem Cobry a Oka nahoru k Černým, kde zákonitě musela padnout první fotka.
„Kam bys chtěla jít dál?“ zeptala jsem se.
„Tak pojďme do tý aleje, co vede k Expu,“ řekla Bára. Prošly jsme Kamenickou k parku. Expo bohužel v noci stojí zoufale neosvětlený, věčná škoda! Stejně jsme se u něj ale na chvíli zastavily, chtěla jsem zkusit něco vymyslet.
„Hele udělám cokoliv, ale do vody nelezu,“ upozornila mě Báseň, když jsem už asi půl minuty zamyšleně zírala do miniaturního jezírka. Ve skutečnosti jsem jen chtěla zkusit něco s odrazem ve vodě, ale pak jsem to vyhodnotila jako příliš kýčovitý.
Vrátily jsme se nahoru a došly na plácek před Národním zemědělským muzeem, kde mi Bára řekla, že se má nejlíp za celý svůj život. Věřila jsem jí to, takhle uvolněnou a spokojenou jsem ji dlouho neviděla.
Sára byla zlatá; celou dobu Báře cupitala u nohy a zvládla i perfektně zapózovat v září bílo-červeno-modrýho nasvícení Technickýho muzea. Byl překvapivě teplej večer, i tak jsme to už pomalu stočily směrem zpátky dolů. Poslední fotky jsem pořídila v boční uličce u GSA, někdejším Informačním a výpočetním centru pro státní plánovací komisi, který podle návrhu Milana Rejchla postavili v 80. letech.
Zašly jsme tam, protože jsme původně chtěly ještě očíhnout Orco, ale GSA bylo krásně osvětlený pomocí modrých zářivek a všechno to tak nějak hezky zapadlo dohromady. V poslední desetiminutovce jsme při čekání na tramvaj ještě stihly probrat muže a u toho přihlížet hádce postaršího páru, ze který vyšlo najevo, že on vyžadoval pivo, zatímco ona se chtěla jít najíst. Typický.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.