S Nikolou z Pohořelce přes nádvoří Pražskýho hradu dolů ke sv. Mikuláši. —
„Přinesla jsem ti Red Bull, alkohol bys asi neocenila,“ řekla mi Nikola, když jsme se jednu květnovou neděli krátce po devátý sešly u zastávky tramvaje na Pohořelci. Focení jsme totiž měly dohodnutý na předchozí večer, bohužel ještě den předtím byl večírek, což pro mě znamená vyřazení z provozu na plných 24 hodin. Vyrazily jsme směrem k Loretánskýmu náměstí, abychom stihly projít Hradem, než ho v deset zavřou. Jak jsem se v rámci série o rodných čtvrtích dostala na Hradčany?
Moje první setkání s Nikolou byla procházka v sedm ráno po Stromovce. Nikol mi tehdy mimo jinýho vyprávěla o tom, jaký to je, mít dva domovy. Ona totiž není z Prahy. Vyrůstala napůl v Aši a napůl v Německu, kde má kořeny; její táta je původně z Berlína. Teď bydlí v českým hlavním městě něco málo přes půl roku a brzo se přesune právě do Berlína, kde studuje. Do HOODu jsem ji ale chtěla, a to právě pro ten pocit určitýho vykořenění; rozkročení mezi několika důležitýma místama. Nikola má v Praze svoji drahou polovičku a kamarády, všechny ale pravidelně opouští, aby byla v zahraničí, kde si se svýma vrstevníkama ale moc nerozumí. Doslova nerozumí, protože plně neovládá slangovou němčinu tamních dvacátníků.
Když jsme vybíraly místo, kam vyrazíme fotit, čtvrť, v níž Nikola aktuálně bydlí, jsme zavrhly, protože k ní nemá skoro žádnej vztah.
„Hele, tak pojďme do centra. To je totiž taky vykořeněný, vybydlený, plný kanclů a baráků, který na dálku vlastní bůhvíkdo a pronajímá v nich byty turistům za děsný peníze. Jak jsou teď všichni zalezlý v lockdownu, tak je to vidět ještě víc než jindy,“ napadlo mě.
„Hm, dobře! Proč ne, tak já se zamyslím, kde to tam mám ráda,“ souhlasila Nikol.
Nakonec si vybrala Hradčany. Jedním z důvodů je, že nedaleko bydlí její polovička. Ale není to jen proto.
„Zní to trochu blbě a jako klišé, já vím… Ale mě to tady hrozně uklidňuje. Je tu ticho a můžu tu přemýšlet,“ vysvětlila mi, zatímco jsme prošly kolem sochy Edvarda Beneše kousek od Lorety. Zastavily jsme se v Loretánský ulici u osmiramennýho kandelábru.
„Tohle je třeba moje oblíbená věc, ten kandelábr. V Praze jsou jenom tři, jeden je ještě blíž Hradu a druhej u Karlova mostu,“ popisovala mi Nikola osmiramennou plynovou lampu, zatímco se na nás u toho koukala banda pivařů vykuřující před podnikem pár metrů vedle.
„Fajn, tak já tě vyfotim u toho druhýho,“ řekla jsem já s ohledem na tu partičku. Když se můžu vyhnout focení lidí před dalšíma lidma, tak to udělám. Tentokrát to celý navíc bylo dost specifický. Nikol není zvyklá pózovat a pokud můžu soudit, není to typ, který si po prvním setkání domlouvá společnou dovolenou. Tohle bylo podruhý, co jsem se viděly. Já sama se taky teprve učím při focení s živejma objektama správně komunikovat… Takže si představte dva minimálně polointroverty, co se moc neznají, jsou z toho nervózní a jako bonus jsou nervózní ještě ze samotnýho focení. Bylo to míň dramatický, než to popisuju, ale hodně jsem se soustředila, abych vnímala všechno, co bylo potřeba.
Došly jsme přes Hradčanský náměstí ke kontrole u menšího vchodu nalevo od Matyášovy brány. Pozdravily jsme hlídku a prošly bezpečnostní branou.
„Vevnitř ale už asi nic fotit nebudete, ne?“ zeptal se jeden z vojáků při pohledu na stativ, co jsem držela v ruce.
„No… Vlastně jo, já tam chci nafotit tady slečnu,“ kývla jsem směrem k Nikole.
„Ale v areálu se se stativem fotit nesmí,“ řekl mi voják.
„A bez stativu jo?“ já na to, protože kdyby ne, tak by nám to dost narušilo plán.
„No bez stativu… Asi jo,“ podrbal se voják na hlavě.
„Aha? Tak já ho schovám, ale můžu se jenom zeptat, proč, nebo jakej je v tom rozdíl?“ dovolila jsem si velmi uctivým tónem zvídavou otázku.
„Mně se neptejte,“ pokrčil odevzdaně rameny ten voják, „jen tam s tím nefoťte.“
„Nebudu, slibuju.“
Chudák. Takhle to vypadá, když někdo dělá práci, o který ví, že je úplně zbytečná. Stativ jsem potřebovala, protože po prvních třech foceních do série HOOD jsem pochopila, že ty delší časy v ruce opravdu neudržím. Ale protože jsem člověk, kterej v životě nedostal ani poznámku, sbalila jsem ho poslušně do batohu. Naštěstí jsme si poradily i bez něj.
U katedrály a ani za ní nebyl nikdo, jen jeden opuštěnej hlídkující muž v uniformě. Sledoval nás, asi spíš z nudy než pro cokoliv jinýho, ale nefotilo se mi tam dobře. A tak jsme to s Nikolou rychle prošly kolem sv. Víta a Vladislavskýho sálu, k bazilice sv. Jiří, u který jsem si vyfotila Adama a Evu – dvě bílý věže chrámu, z nichž jedna je nižší a mohutnější a druhá je něžně štíhlá (která je která, to můžete hádat).
Vyšly jsme z areálu a asi v polovině Starých zámeckých schodů se posadily. Nikola si vydechla a zapálila si cigaretu a já přemýšlela o tom, jak je to na těch schodech hezký, když tam nejsou davy návštěvníků a stánky se špatnýma karikaturama a generickýma pohlednicema s pražským panoramatem. Nechaly jsme kolem nás projít čtveřici, která byla zřejmě na dvojrande a já vyfotila ještě jeden portrét.
„Kam půjdeme dál?“ zeptala jsem se.
„Já bych se ještě prošla na Malostranský náměstí. Tam to mám hrozně ráda, hlavně ten kostel, co je u toho úzkýho průjezdu pro tramvaje,“ řekla Nikola. Ani jedna jsme si na název kostela nevzpomněly, ale po cestě jsme dohledaly, že je to kostel sv. Tomáše při klášteru obutých augustiánů.
„Tak na to bych si nevzpomněla ani náhodou,“ okomentovala to Nikol.
Tuhle část Prahy mám taky hrozně ráda, hlavně o adventu.
Naproti budově Ministerstva financí jsem si na zdi, která od okolního světa odděluje Valdštejnskou zahradu, všimla stínu, kterej házel kousek tramvajovýho vedení.
„Vypadá to jako šperk,“ řekla na to Nikol, když jsem jí to ukázala.
„Přesně, skoro jako diadém.“
Ta fotka mi bohužel nevyšla.
U podjezdu vedle sv. Tomáše, kde v domě nad podjezdem sídlí Česká archeologická společnost, jsme zkusily trochu risky snímek. Obě jsme si musely stoupnout na koleje, doprostřed silnice, a to asi 30 metrů od sebe bez možnosti se pořádně domluvit. Chtělo to trochu času a soustředění, ale vyšel z toho možná nejlepší snímek celý procházky. Tu jsme zakončily na schodech u kostela sv. Mikuláše na Malostranským náměstí, což je další Nikolino oblíbený místo. Chtěly jsme si dát něco k pití, ale všude bylo zavřeno a v jediným podniku, kde to ještě žilo, zrovna ten večer nefungoval platební terminál.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.