Lockdownový prolejzání Podolí a Braníku. —
Jako většina Pražáků, i mě máma na svět přivedla v podolský porodnici. Zatímco většina pražských batolat ale z vyhlášený instituce odjela jinam, našim stačilo ujít pár stovek metrů. V Podolí měl totiž táta garsonku, kde jsme první dva roky mýho života bydleli, než jsem se přesunuli nad Jezerku. Ten podolský byt si vůbec nepamatuju, vím jen, že byl na Dolinách a hned nad někdejší redakcí Čtyřlístku, která teď sídlí v domě vzdáleným asi 350 metrů od toho. To, že Jiří, předtím, než jsem se sestěhovali, bydlel právě v Podolí, jsem od začátku považovala za úžasně symbolický, ale taky jsem to brala jako příležitost poznat místa, který nějakým způsobem znám celý život, a přitom vlastně vůbec.
Druhý lockdown, který určil konec roku 2020 a začátek roku 2021, nás s JIřím odsoudil k pendlování mezi mým přízemním, vymrzlým letenským bytem a jeho vyhřátou podolskou garsonkou s výhledem do krásnýho vnitrobloku plnýho toulavých koček s téměř magickým stromem uprostřed. Jeden pokoj s velkou postelí a oknama, který zabíraly celou jednu zeď, byl oproti Letný neskutečně útulnej. Obzvlášť ráda jsem se dívala na bytovku přímo naproti, kterou korunoval penthousovej byt úplně nahoře v nadstavbě. Podle mapy jsem zjistila, že adresa toho domu je Pravá 11 a že zepředu má předzahrádku zdobenou barevnýma uměleckýma plastikama. Začala jsem ho fotit v různých denních dobách a za různýho počasí.
V Podolí jsem se cítila krásně; bylo to jako najít dlouho ztracenou prababičku, u který poprvý zazvoníte nervózně, ale ona vás uklidní vřelým přivítáním a upřímným objetím. Podruhý s ní probíráte starý fotky a zjišťujete, kolik toho máte společnýho a potřetí jako by ty roky odloučení ani neexistovaly. Procházky kolem řeky, po Braníku i nahoru na Vyšehrad nebo Kavčí hory měly velký podíl na tom, že mi dlouhá zima pod tíhou covidový krize nerozežrala psychiku. V paměti mi nejvíc utkvěla trochu slepá cesta na Dobešku ze konci ledna.
Bylo chladno, ale sluníčko svítilo. Podolskej plavečák, kde jsem v dospívání trávila spoustu času a bylo to jedno z prvních míst, kam mě máma pustila jen s kamarádama a bez dozoru dospělýho, se v tom světle zářil víc než jindy a aby taky ne – asi týden předtím ho uznali na kulturní památku. Díky tomu o tu nádherou prosklenou vlnu v bílým obložení dohledný době nepřijdeme. Na tuhle cestu jsem si záměrně vzala barevný film, i když mi není blízkej a neumím s ním pracovat. Zpětně to ale hodnotím jako prozřetelný rozhodnutí, protože černobílá by výlet na Dobešku strašně odosobnila.
Pokračovali jsme dál Podolskou kolem bloku domů č. p. 58 – 64. Jsou to nádherný, bílý paneláky s keramickýma domovníma znameníma z dílny Jindřicha a Otilie Kletvíkových.
Kousek nad zastávkou Dvorce jsme za zvuků mýho „Ale to se nesmí! Až nás něco přejede, tak tě zabiju,“ přeběhli přes ultra vytíženou, širokou Jeremenkovu a vydali se ulicí Na Zvoničce. Tam se vyloupl příjemnej hidden gem – pyramidová bytovka, která se mi skoro nevešla do záběru. Jiří má v telefonu příjemnou sérií fotografií, kde s vyplazeným jazykem značícím maximálně soustředění lezu na vratkej plot, abych se dostala na vyvýšený místo.
Tahle malá odbočka nám otevřela moc pěknou cestu podíl domů, který ani nevypadaly, že jsou ještě pražský. Rodinný domky stylizovaný do podoby moderních obytných chalup se postupně, ale volně zvedaly dál do kopce, až se asfaltka proměnila v úzkou rozbahněnou cestičku lemovanou holými keři z jedný strany a dalšíma bytovkama ze strany druhý.
Proč jsme se na Dobešku vlastně vypravili? Chtěla jsem totiž vidět místní divadlo, který bylo ale samozřejmě zavřený. Na okénko fungoval jen kiosek, co je jeho součástí. Stále před ním fronta tatínku lačných po pivu do kelímku, zatímco menší dorost si hrál na trávě v dohledný vzdálenosti a starší děcka ne nedalekým hřišti kopala do míče. Budova divadla a pokud je mi známo zároveň i kina od Z. Vávry ze 60. let je pro obyvatele vilový čtvrti zjevně centrem dění. Není to ale ani zdaleka jediná zajímavá stavba v okolí. Na Dobešce můžete vidět rodinný dům od architekta Jana Kaplickýho i Pragerovu vilu. Prošli jsme to všechno až k brutalistní vile Z. Koláře, která stojí v ulici U dubu. Nedaleko tam dřív skutečně stával velký dub se silným kmenem a podle některých zdrojů dal právě majestátní strom jméno celé lokalitě.
Výprava nám v tuhle chvíli zabírala už asi dvě a půl hodiny, a tak jsme se ještě pokochali místními rodinnými domy, který patrně nepostavil nikdo speciální, na půvabu jim to ale neubírá vůbec nic.
Z Dobešky je v jeden moment vidět vršek Budovy montovaných staveb na Zeleným pruhu, který jsou dneska známější pod názvem Jana Towers. Tím směrem se ubírala většina dalších lidí, co tam byl taky na procházce. My to ale naslepo stočili doleva a vydali se na cestu zpátky dolů, do Podolí. Než jsme se zpoza místní základní školy vynořili zpátky na Jeremenkově, potkali jsme ještě úžasnou sbírku baráků, bohužel mi ale došel film.
„Nebuď nervózní, vždyť tady nejsme naposledy,“ uklidňoval mě Jiří, zatímco jsem ufňukaně ukazovala tu na nádherný luxfery, tu na moje oblíbený panelákový mutanty spadající do kategorie pure devadesátky. Poslední místo, kam jsme se ještě zašli podívat, než zapadlo slunce, byly terasový domy Vlastimila Mulače. Ze všech terasáků v Praze mám tyhle nejraději, a tak jsem je vzala aspoň na telefon. Ruce už jsem měla zmrzlý, tváře červený a u nosu nudli, ale v tý zlatý záři to prostě nešlo jinak.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.