S Línou a lahví kvalitního vína po Ládví skrz naskrz. –
Karolína je moje blízká kamarádka a tak trochu self-care guru. To ona do mého života přivedla bezbřehou lásku k pivečku i zvyk odměnit se vždy v neděli várkou domácích pizza šneků. Vzít ji do HOODu bylo nevyhnutelný – královna Ládví by v sérii rozhodně chybět nemohla.
Karolína tu trávila část dětství, kdy to s bydlením měla celá rodina trochu komplikovaný. Poděděnej neobyvatelnej byt v Michli byl spíš prokletí, a tak žila na střídačku u prarodičů z obou stran, než se odstěhovala mimo hlavní město. A jedna babička bydlela právě u Ládví. Proto jsme k focení vybraly okolí stanice metra, který tam ale v době, kdy tam jezdila Karo, ještě vůbec nestálo.
„Končilo na Holešovicích a dál jsme museli autobusem,“ upřesnila, zatímco jsme vystupovaly a já zkoumala, kolik fotek mi zbývá na filmu.
Na Ládví jsme dorazily trochu dřív, než jsme plánovaly a ještě bylo světlo. Využily jsme času, abychom se trochu porozhlídly a udělaly si jasno v tom, co kde budeme fotit. Zastavily jsme se u dneska už neexistujícího a prakticky zbouranýho multikina Ládví, ze kterýho zbyla jen holá konstrukce.
„Jo, tady jsem byla poprvý v životě v kině. A bylo to na Princezně ze mlejna!“ vzpomínala Lína, která mi vyprávěla, že Ládví pro ně bylo centrum, kde to žilo a kam se chodilo nakoupit, na procházku a za kulturou.
Posadily jsme se do starý rozbořený fontány před kinem a Karolína ukázala na černou kostku, který se nad nenápadným dveřma skvěl neonový nápis VIVA RODEO a pod ním o něco decentnější označení CASINO.
„Bývala tu restaurace, byla celá prosklená, se zahrádkou a tak trochu posh. Já tam vždycky strašně toužila jít, přemlouvala jsem rodiče pokaždý, když jsem procházli kolem, ale dovnitř jsme nikdy nešli.“
„Tak já tě u toho aspoň vyfotim,“ řekla jsem. Fotka vyšla pěkně… ale zatemněná herna je opravdu něco úplně jinýho, než prosklená hospoda pro lepší lidi.
Pomalu se setmělo, a tak jsme zašly do podchodu naproti Kulturnímu domu. Je to jeden z několika hlavních bodů celýho náměstí na Ládví. Dalším je obchoďák, a ten je opravdu zvláštně opravenej. Zepředu je kompletně novej, se světelným logem supermarketu Albert a dalších krámů, který jsou uvnitř, ale zezadu mu nechali starý keramický obložení z dob hlubokýho socialismu. Vskutku kuriózní. Za obchodním domem je ještě několik samostatných krámků. A ty tam jsou taky celou věčnost.
„Tady v týhle drogerii mi děda koupil růžovou řasenku na vlasy. Doma jsme pak z toho oba měli strašnej průšvih. On byl vůbec děda takovej rošťák. Jednou, a to jsem byla ještě docela malá, mě nechal řídit na bobový dráze. Já nějak prudce zabrzdila, drcla jsem hlavou o koryto tý dráhy a odřela si čelo. Děda mě pak zapřisáhnul, ať doma neříkám, jak to bylo doopravdy. Domluvili jsme se, že to svedeme na to, že jsem spadla na schodech,“ vyprávěla Karolína na pozadí hýkavýho smíchu štamgastů místního SportBaru, který teplej večer vyhnal ven před podnik na cigárko.
„Když se projde tady kolem lékárny, tak se vejde do parku, kde je malý jezírko. A v jezírku jsou kachny, po kterých jsem jako malá házela chleba, přiznávám. Tak tam možná radši ne…,“ přemýšlela Lína, kam dál. Řekla mi, že za rohem je ještě pobočka pošty, kteoru si z dětství taky vybavuje. Zašly jsme se tam podívat. Jako by se tam čas zastavil v devadesátkách, dokonce tam ještě mají takovýho toho papundeklovýho pošťáka na stráži! Na focení tam ale nebylo dost světla, a tak jsme se stejně vrátily ke krásnýmu terasáku, kde sídlí Místní oddělení Policie ČR Ďáblice. Podchodem vedoucím skrz budovu jsme se dostaly do zeleně.
„Tady to vypadá dostatečně temně, já si odskočím. Počkáš tu? A podržíš mi foťák? Běž na světlo a tam zůstaň,“ řekla jsem Karolíně. Abyste rozuměli (a ostatně, jak můžete vidět i na fotkách), Karolína je velmi malé a roztomilé stvoření. Mám vůči ní ochranitelský komplex, takže nechat ji ve tmě stát na ulici mi nebylo příjemný. Jenže příroda volala, já za to nemohla!
Když jsem se vrátila, Lína povídá: „Tamhle, jak to svítí červeně, to je hrozně hezký!“
Byla to záře zadních světel zaparkovanýho, nastartovanýho auta. Mohlo kdykoliv odjet, ale hezký to vážně bylo.
„Běžíme?“ kývla jsem na Línu, která mi podala foťák a vyrazila přes vysokou trávu bez ohledu na to, co v ní leželo, směrem k autu. Na metr od něj se zastavila, rychle zapózovala a já to cvakla, jak nejlíp jsem mohla. Úplná tma a ostrý červený světlo z jedinýho bodu bohužel nejsou ideální prostředí pro analogovou fotografii, ale ta fotka má i tak svý kouzlo.
Lahev vína, kterou jsme se vybavily na cestu, byla pomalu dopitá, a tak jsme přeci jen došly ke kachnímu jezírku, rychle se rozhlídly kolem, a pak se usadily na lavičce, abychom to dopily a ještě probraly věci nesouvisející s naší noční výpravou. Bylo už dávno po jedenáctý, zvedal se vítr a vypadalo to na déšť. Zvedly jsme se asi po 15 minutách a zamířily k poslednímu místu, který jsem si chtěla prohlídnout – k bloku paneláků, proti kterýmu jsem Karolínu fotila hned na začátku.
„Na ty mám taky vzpomínku – padající květináče. Když jsme tudy s babičkou někam šly, muselo se procházet jedině pod balkónama, aby na nás náhodou nespadl květináč,“ doplnila to Lína, zatímco já vyfotila poslední fotku večera.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.