Dominanty Kladna? Jarda Jágr a Rozdělovské věžáky od Josefa Havlíčka. —
„Jela bych do Kladna,“ zamumlala jsem jednoho červnovýho večera od počítače.
„Na hokej?“ řekl na to s nadějí v hlase Jiří, toho času lačně zažranej do NHL.
„Na věžáky!“ musela jsem ho zklamat, ale snad ne příliš. Linie šesti výškových bytových domů od Josefa Havlíčka, která je dominantou Rozdělova, totiž i Jiřího hned okouzlila.
O existenci věžáků jsem věděla, až do toho večera jsem ale netušila, že v prvním z nich město Kladno provozuje muzeum, v jehož rámci je možný prohlídnout si interiér od sklepního protiatomovýho krytu přes vzorový byt až na střechu. Takový muzeum má ale omezenou kapacitu, a tak jsme se tam nejbližší víkend už nevešli.
„Ty počkej, já jim stejně zkusim napsat,“ vymyslela jsem, že zašermuju blogem, jestli bych tak pro nás neproklestila nějakou malou skulinku. Neproklestila, ale aspoň jsem se ujistila, že tam s foťákem nepojedu nadarmo, protože to tak chvilku vypadalo. Dopsala jsem se totiž nikoliv přímo do muzea, ale na městský úřad, kde mi stroze sdělili, že podle návštěvního řádu je ve věžácích profesionální focení zakázáno, a že moji žádost předávají dál. Jak jsem se o dva týdny později dozvěděla, můj mail nakonec musel projít kolečkem několika lidí, než se dostal k člověku přímo z muzea, který mi začátkem července do telefonu klidným, leč pobaveným hlasem sdělil, že uvnitř samozřejmě můžu fotit, a když se to povede, ať pošlu výsledek. Vyrazili jsme 10. července v 10 hodin.
Rozdělov je dneska součást Kladna, ale dřív to bývala samostatné vesnice, takže stojí tak trochu bokem. I proto byla nezastavěná oblast mezi Rozdělovem a centrem města na konci 40. let vybrána jako ideální prostor, kde může vyrůst sídliště pro všechny dělnický rodiny, co přijdou budovat vlast těžbou černýho uhlí. Sídliště Vítězného února, takový jméno nová čtvrť dostala a její dominantou se měla stát linie šesti věžáků. Tak to navrhl architekt Josef Havlíček, který projekt dostal na starost. Jako autor Všeobecnýho penzijního ústavu na pražským Žižkově (později Dům odborových svazů, dnes dům Radost) patřil Havlíček k zavedeným českým tvůrcům. Po vzoru předválečný funcionalistický tradice Rozdělovské věžáky navrhl ve tvaru písmene Y. Podle nákresů, který jsou umístněný v expozici muzea, to vypadalo skvěle, po roce 1948 ale musel Havlíček původní studii přepracovat.
Zdroj: Vyšehradskej.cz
V roce 1951 tak Havlíčkův tým předložil nový nákres věžáků. Domy měly nově tvar písmene T, a to už prošlo. S čím měl Havlíček větší problém, to byla sorela, čili doktrína socialistickýho realismu, ke který se architekt stavěl kriticky. Navrhnout v 50. letech domy, který by vyhovovaly ideologii, ale zároveň byly moderní a originální, to byl nelehký úkol, se kterým nakonec Havlíčkovi pomohlo dílo francouzského architekta Augusta Perreta. Ten proslul návrhem věžových domů v pařížský čtvrti L’Avenue des Maison-Tour, který měly řešit problém dostupnýho sociálního bydlení. Tak dokázal Havlíček předložit návrh domů naplňující jak zadání, tak i jeho osobní ambice vytvořit něco vyčnívajícího z průměru. Stavba začala v roce 1953, do prvního věžáku se lidé stěhovali v prosinci 1956. Přesně o rok později už byl obydlen i poslední dostavěný dům.
Věžáky samozřejmě nebyly to jediný, co chtěl Havlíček v Rozdělově postavit. Navrhl i několik nízkých domů, který vyplňují prostor mezi věžáky a jsou v nich maloobchody; třeba samoobsluha, drogerie nebo trafika, taky restaurace, kadeřnictví a tak dál. Architekt vytvořil i návrh prostornýho náměstí, který mělo obyvatelům poskytnou kulturní vyžití; Havlíček plánoval postavit obchodní dům, divadlo a celkově vytvořit elegantní relaxační plac pro korzování ozdobený sochami zástupců pracujícího lidu. Havlíčkovi se totiž podařilo si prosadit, aby dělníci a kolchoznice nezdobili přímo fasádu jeho domů, a to dokonce ani na domovních znameních, jak bylo tehdy zvykem. Místo toho věžáky značí dvanáct keramických zvířat a každá dvojice je od jiného autora, mimo jiný taky od Havlíčkovy manželky, sochařky Marty Jiráskový.
Když vejdete do prvního z Rozdělovských věžáků, přivítá vás velkorysá, přirozeným světlem zalitá hala obložená dřevem. Je příjemně zarostlá pokojovými květinami a disponuje jednoduchým posezením. Muzeum se o veřejnosti přístupný prostory domu stará a udržuje je tak, aby co nejvěrněji kopírovaly svůj původní vzhled. Je znát, že Havlíček při práci na věžácích sociální bydlení chápal nejen jako bydlení dostupný, ale i družný. Míst, kde se sousedé mohli setkávat, je tu několik a navíc k tomu přímo vybízejí.
Právě tady začala muzejní prohlídka, která pokračuje do sklepního protiatomového krytu, který, ostatně jako všechny kryty, není zrovna místem, kde by člověk chtěl trávit dovolenou. Třináctipatrový dům je vybaven výtahy. Původně je zavíraly masivní dřevěný dveře, teď jsou ale několik let po rekonstrukci a kompletně nový, moderní. To už ale neplatí o místních bytech, určitě ne o všech. V rámci prohlídky muzea je možný nahlédnout do vzorovýho bytu, který je zařízen, vymalován a uspořádán tak, jak byl v polovině 50. let nabízen k pronájmu.
Radost pohledět, jen co je pravda! Nicméně, mě by zajímala návštěva méně načančaných bytových jednotek. Moje kamarádka Pavlína z Člověka v tísni mi vyprávěla, že do Rozdělovských věžáků kdysi jezdila za klienty a některý z místních bytů dodnes leží tak, jak je před 65 lety postavili. Jsou to totiž byty městský, čili do nich nikdo neinvestuje. Ráda bych viděla, jak to zestárlo.
Rozdělovský věžáky jsou památkově chráněný, takže do jejich tváře nemůže nikdo výrazněji zasahovat. Balkóny, okna a elektrický rozvody nicméně město postupně zrekonstruovat nechalo, to by jinak asi ani nešlo. Škoda je, že střecha, která je přístupná jen v prvním věžáku a v rámci prohlídky muzea, se nesmí jinak využívat. Podle Havlíčkova návrhu totiž měla terasa na ní sloužit obyvatelům k rekreaci a odpočinku.
/ Chinon GS-9 a Kodak Portra 800
Jedna zajímavost; Havlíček – k tomu všemu, co dokázal k věžákům, které byly mimochodem jeho posledním velkým dílem, vymyslet – přišel i na výjimečný způsob vytápění. Využil systém Crittal, který teplo rozvádí ve sloupech a průvlacích nosnýho skeletu domu a v bytech ho pak rozvádí přes topný hady v podlahách.
Asi nepřekvapí, že tak výraznou osobnost tehdejší režim semlel. Ačkoliv se Havlíček snažil politiku a svoji tvůrčí integritu vybalancovat, jak jen to šlo, pořád tak trochu dělal problémy. Jeho další návrhy pro Sídliště Vítězného února, třeba to velkolepý náměstí, nebyly realizovány a nedovolili mu postavit ani nic dalšího v Praze.
On sám zemřel v roce 1961 vyčerpán a v zapomnění. Nedožil se tak vlastní režimní rehabilitace ani titulu zasloužilý umělec, který mu byl im memoriam udělen roku 1965.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.