Ráj před rozpadem

Prohlídka útrob KD Eden – možná jedna z posledních. —

Foyer KD Eden. / Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

Kulturní dům Eden ve Vršovicích je legenda pražský architektury minulýho století. Budova vznikla podle návrhu Hany a Dalibora Peškových z roku 1980. Je tam velký multifunkční sál s nádhernýma lustrama, prostor pro restauraci i bar a v suterénu příjemný kino, takže po otevření to tam žilo, bohužel ne moc dlouho. Od začátku tisíciletí je ale železobetonová konstrukce oblečená do pláště ze skleněných bloků uzavřená. V rámci pražský brutalistní scény ta budova není zvlášť přelomová a snadno ji předčí jiný ukázky tohohle stylu – třeba moje oblíbená urologie na Karlově – její hodnota je ale v tom, že i když se pomalu rozpadá, dodnes přežívá v původním stavu.

Pozemek, na kterým KD Eden stojí, patří Městský části Praha 10. Aktuálně probíhá mezinárodní architektonická soutěž na revitalizaci celýho náměstí, který z jedný strany obklopuje sídliště Vlasta, z druhý obchoďák a z boku je k němu přilepená budova MÚ. Autoři návrhů mají úplnou volnost v tom, jak s budovou starýho kulturáku naložit. Můžou s ní pracovat a nechat ji přestavět, jistě, pravděpodobnější ale je, že Eden půjde k zemi. Uzávěrka soutěže je na podzim letošního roku, takže moc příležitostí pořádně si to tam prohlídnout už asi nebude; tím spíš, že je stavba běžně nepřístupná. Vchod chrání dřevotřísková hradba na zámek a klíče od něho mají jen zaměstnanci MÚ Prahy 10.

Fotky KD Eden z března 2020. / vše Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

Zaměstnanci MÚ Prahy 10 ale nejsou troubové, a tak, když jako někdo, kdo se zabývá socialistickou architekturou, slušně požádá a chvíli počká, nechají ho nahlídnout dovnitř. Právě tak jsem před několika měsíci požádala já. Bylo to krátce poté, co jsem se nečekaně dostala do nitra Pragerových domů ve Štefánikově ulici na Smíchově a byla jsem tehdy neuvěřitelně nabuzená. „Dobrý den! Nechci otravovat, ale ve volným čase fotím baráčky jako KD Eden. A protože všichni víme, že KD Eden brzo spadne, chci vás poprosit, jestli byste mě nepustili dovnitř. Díkes!“ Nějak tak jsem to napsala. Trvalo asi dva týdny, než mi někdo odpověděl, takže jsem moc nepočítala s tím, že by to vyšlo. Ale vyšlo. Hned první den mojí červencový dovolený mě ráno vzbudilo neznámý číslo. Za ním se schovával někdo z MÚ, který mi volal, aby se zeptal, kdy bych měla čas to v Edenu nafotit. Domluvili jsme se na termín asi dva dny poté.

I když KD Eden už s foťákem prolezla spousta dalších nadšenců do architektury socialismu, pro mě tahle vycházka byla sváteční. Vybavila jsem se speciálním filmem, který jsem ale nakonec nevzala, protože jsem nechtěla riskovat. Kvůli tomu jsem taky všechno fotila nadvakrát – jednou na analog a jednou na telefon; jako zálohu, pro jistotu. Byla to dohromady si půlhodinová návštěva. Eden uvnitř působí větší, než se zdá při pohledu zvenčí, ale ani tak to není zrovna bludiště. Elektřina je odpojená, takže suterén je kompletně utopenej ve tmě; kinosál jsem cvakla s bleskem a poslepu. Podlaha v sále vypadá, jako by ji rozryl agresivní krtek a ostatní místnosti teď slouží jako odkladiště věcí, který není, kam jinam dát. I proto jsem se tentokrát rozhodla nechat působit samotný fotky a zbytečně to nekomplikovat textem. KD Eden je dostatečně silnej, aby zvládl mluvit sám za sebe.