Ráj před rozpadem

Prohlídka útrob KD Eden – možná jedna z posledních. —

Foyer KD Eden. / Chinon GS-9 a Ilford Pan 400

Kulturní dům Eden ve Vršovicích je legenda pražský architektury minulýho století. Budova vznikla podle návrhu Hany a Dalibora Peškových z roku 1980. Je tam velký multifunkční sál s nádhernýma lustrama, prostor pro restauraci i bar a v suterénu příjemný kino, takže po otevření to tam žilo, bohužel ne moc dlouho. Od začátku tisíciletí je ale železobetonová konstrukce oblečená do pláště ze skleněných bloků uzavřená. V rámci pražský brutalistní scény ta budova není zvlášť přelomová a snadno ji předčí jiný ukázky tohohle stylu – třeba moje oblíbená urologie na Karlově – její hodnota je ale v tom, že i když se pomalu rozpadá, dodnes přežívá v původním stavu.

Cesta na Dobešku

Lockdownový prolejzání Podolí a Braníku. —

Plastika Slunce od Vladimíra Janouška na plaveckém stadionu v Podolí. / Chinon GS-9 a Fuji Superia 400

Jako většina Pražáků, i mě máma na svět přivedla v podolský porodnici. Zatímco většina pražských batolat ale z vyhlášený instituce odjela jinam, našim stačilo ujít pár stovek metrů. V Podolí měl totiž táta garsonku, kde jsme první dva roky mýho života bydleli, než jsem se přesunuli nad Jezerku. Ten podolský byt si vůbec nepamatuju, vím jen, že byl na Dolinách a hned nad někdejší redakcí Čtyřlístku, která teď sídlí v domě vzdáleným asi 350 metrů od toho. To, že Jiří, předtím, než jsem se sestěhovali, bydlel právě v Podolí, jsem od začátku považovala za úžasně symbolický, ale taky jsem to brala jako příležitost poznat místa, který nějakým způsobem znám celý život, a přitom vlastně vůbec.