Výprava na Jihozápadní Město I: Stanice metra B, Hůrka – Lužiny —
Zatímco jedna moje babička – jak víte, pokud jste četli Říká se Jižňák, nebo Jižák? – bydlí na Chodově, ta druhá žije na Lukách. Výprava mezi paneláky na Jihozápadním Městě byla teda zcela nevyhnutelná. Jihozápadní Město je tak rozlehlé, že tvoří většinu Prahy 13. Pomyslnou vstupní branou do něj jsou Nové Butovice a pokračuje přes sídliště Lužiny, Velká Ohrada a Stodůlky. Začalo vznikat jako třetí sídlištní celek v Praze po Severním a Jižním Městě, a to už v roce 1967, kdy byla vypsána celostátní architektonická soutěž. Vyhrál ji projekt autorskýho kolektivu Iva Obersteina.
O panelový zástavbě Jihozápadního Města si ale víc řekneme jindy. Já se chci dneska zabývat úsekem linky metra B od Hůrky na Lužiny. Hůrka – Lužiny – Luka pro mě byla vždycky taková svatá trojice Jihozápadního Města, ale to samozřejmě souvisí s babičkou. Výstavba první části „žlutého“ metra, ta v rozpětí Florenc, Můstek, Smíchov, začala v roce 1979. Úsek otevřeli v roce 1985 a postupně ho rozšiřovali na obě strany. Ta na jihozápadě přišla na řadu až v 90. letech; úsek V.B vede od Butovic dál až na konečnou na Zličíně.
Zatímco Nové Butovice jsou ještě klasicky hloubená stanice postavená v jámě, na Hůrce metro pomalu vylejzá nad zem, aby pak projelo nad stodůleckým Centrálním parkem v proskleném tubusu z roku 1994 od V. Krause. Povrchová stanice Hůrka je schválně navržená tak, aby zapadala do pěší zóny v okolí, kterou z velký části tvoří i krásný Sluneční náměstí s příjemně baculatou budovou radnice Prahy 13 od Miloše Haaseho ze začátku tisíciletí. Samotná stanice sice není přímo na úrovni terénu, ale je i tak plná světla, protože celá jižní strana je prosklená, a hlavně má skleněný strop, který skvěle ladí i se stropem ve vestibulu, takže to celý připomíná středně velký skleník.
Co do skleníkovitosti je ale Hůrka jen slabší odvar stanice Lužiny. Tu navrhl Patrik Kotas, český architekt, kterýho jiní čeští architekti moc nemusí. Staví zbytečně komplikovaný věci tam, kde by měly být hlavně věci funkční, navíc za zbytečně moc peněz. Stojí například za sérií tramvajových zastávek na trati z Hlubočep nahoru na Barrandov, nejvíc proklínaná je ale jeho stanice metra Střížkov, která je sice výrazná, to jo, ale její výstavba taky stála 1,3 miliardy korun, z čehož asi 600 milionů připadlo jen na nadzemní část – obří prosklenou halu, která tam vůbec nemusí být.
Stanice metra Lužiny byla Kotasovou první prací v rodný hroudě poté, co se vrátil ze stáže ve Francii, kam se dostal po studiu na ČVUT, takže od jeho současných kousků, které schytávají tolik kritiky, se výrazně liší a laik by asi těžko na první dobrou řekl, že Lužiny a třeba excentrickou zastávku K Barrandovu dělal stejný člověk. I tak se ovšem už na Lužinách dají najít prvky, který jsou pro Kotase dodnes typický; masivní sloupy a výrazná svítidla.
Poznávacím znamením Lužin jsou ale bezpochyby především palmy zasazený ve skleněných kupolích a umístěný pod stropními světlíky. Umělý palmy, samozřejmě; jsou to dutý trubky omotaný jutou, na kterých jsou připevněné umělohmotné listy. A když přijdete blíž k té, co stojí nejblíž schodišti, uvidíte, že má pod korunou přilepenýho ještě plyšovýho leguána. Nemám nejmenší ponětí, proč Kotas na Lužinách, uprostřed obrovského sídliště, v hlavním městě země, kde něco tak exotického jako palma nevydrží pomalu ani v dokonalých podmínkách v botanický zahradě, navrhl zrovna takovou výzdobu. Faktem ale je, že je to místní symbol, taková lahodná zvláštnůstka. Mně to nevadí.
Kateřina Horáková 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.